Kruh
Našel jsem starobylé zrcadlo,
které mne vede.
Viděl jsem jeho nemilosrdné oči,
které stále zírají
a vyhrabávají si cestu ke koruně,
kterou nosím.
Cítil jsem svatý oheň
jako planoucí zámotek,
který nenabízí žádné soudy
uprostřed své moci rozptýlené.
Cítil jsem nevinné světlo.
Tak jasné v letu nad rodnou zemí,
kde jsme zrozením odloučeni
jediným rozkazem.
Dotkl jsem se vznešeného oka,
jenž mne přetrvává,
ta ohromná trpělivost na mém obočí.
Nabídnul jsem celou svou
pozemskou moudrost
za příznaky jejího jazyka;
aby rozhodila své sémě do polí,
která ořu.
Viděl jsem stezku osudu
shromažďovat své stádo
na cestu nekonečnými prostory.
Pozoroval jsem budoucí pády
s očními víčky zavřenými
a s mučivými slzami rozervaných míst.
Viděl jsem Kmen Světla
vrátit hodiny do černé kapsy,
kde nastávají všechna rozdělení.
Kde plevele ochraňují skromnou
a přesto ryzí zem
nezapálených ohňů.
Slyšel jsem pány pánů promlouvat
ke každé buňce mého těla;
prořezávat nové cestičky ve svalech
jako popravčí strachu.
Pozoroval jsem,
jak galaxie krouží,
jako hvězdná kola,
jež se spirálově vinou
do myšlenky
svaté vize.
Cítil jsem, jak můj duch následuje
ten jediný zvuk, který je svobodný.
Už jsem pominul.
Vzal jsem toto tělo na místo uvnitř,
kam nikdo nevidí.
Jen city mohou slyšet zvuk
tohoto prostoru.
Toto posvátné místo samotné
mne sem přivedlo,
abych obnovil to vlákno.
Abych spatřil tanec předení,
jenž volá mé jméno
tisícem zvuků.
Jenž kreslí mého ducha
jediným, dokonale kulatým
kruhem.
|
|
Bdící a čekající
Dětský vesmíre vynořující se z temnoty,
to ty patříš k ostatním, ne já.
Můj domov je jinde,
daleko za oblohou,
kde světlo opyluje křehké hranice
a sbírá plevy.
V tichu pouštního dna
má schránka setrvává
v bledém soumraku
vyprahlé zahrady.
Co mě drží u této pustiny,
když ostatní se dožadují stínů
a brání se životodárným vodám?
Kde zrající magnet
nás drží v slepotě.
Daleko odsud
rozdmýchávají přítomnost
bezčasého světa,
loví vzpomínky na zářící lásku;
ty bezkřídlé bytosti
ladí svá srdce podle klíče ticha.
To tam čekám.
Sám.
Ach rajský břehu,
dej mi srdce, které budu moci nést.
Dej mi lampu, která zpívá za noci.
Dej mi křídla,
abych se mohl drát proti větru.
Dej mi ten úsměv,
kterým převedu život do světla.
Čas vymazává lidský okamžik.
Nikdo nedojde osvobození,
dokud krása hoří v zuhelnatělý popel,
příliš křehká, než aby přetrvala,
příliš tajná, než aby byla zavolána.
Znovu jasně uvidím
minulé životy zhrublé vládou času.
Mé světlo znovu nabyde křídel,
jeho věčně zelené kořeny
obejmou zdravou zemi
ještě jedenkrát.
A tento maličký fragment,
kroužící v tichu
mezi obřími tělesy neviděn
rozpustí mou duši a pomůže mi najít
to jediné srdce bdící a čekající.
|