Znamení jejímu srdci
Tam venku, kde oceán buší
svým uklidňujícím hřměním
proti zrnitým břehům
z křemene a písku,
kráčí ona,
ruce v kapsách vlajícího pláště
s perlovou září.
Vidím ji s vlasy barvy nebe
za nejtemnější noci,
jak šeptá vdově po slunci,
by převlékla se za srpek světla.
Tak to je ona.
Jediná, kdo mne zná takového,
jaký jsem,
ačkoliv má kůže zůstává nedotčena.
Ten svět z něhož přichází,
vyvěrající z tajemství,
hlásá její klidnou ryzost,
jako vrba sehnutá ke stojatým vodám.
Na tomto nedotčeném místě
bere své tělo
k pobřeží
a naslouchá zvukům zpoza vln,
by řekly jí co dělat.
Jak velká je její láska?
Převede ji přes moře až ke mně?
Uslyší hlas mého srdce dříve
než bude přeložen?
Nabírá trochu písku
svýma slonovinovýma rukama
a zrnka padají
jako v přesýpacích hodinách
a půjčují si čas,
by měli příležitost
se dotknout její krásy.
Její rty se hýbou v modlitbách milosti,
když vypráví
větru svůj příběh
a dokonce
i mračna stahují se
nad její hlavou,
by směla naslouchat.
Její gesta znásobují mou lásku symbolem nekonečna,
vyčleňují ji ze všech výpočtů,
zdobí její tvář poezií slz.
Nebyl jsem povolán,
ač slyším její hlas
tak jasně, až mě to leká.
Sleduji ji, protože mohu.
Znám ji, protože ona je mnou.
Miluji ji, protože mnou není.
Ve všech mých hnutích,
v obrovském hledání něčeho,
co jednou nahradí mne,
našel jsem ji na tomto pobřeží,
její nezřetelné stopy,
podpisy dokonalosti,
které zahanbují čas
svou přelétavou
povahou.
Jsem jako jeskyně za ní,
dívající se z temnoty,
vyhloubená zmučenými vlnami
do klenby, která touží říci to,
čemu ona nemůže odolat.
Jazyk tak čistý,
že osvobozuje sám sebe
z mých úst,
jako dlouho držení rukojmí,
konečně odvedení do svých domovů;
rozjásaní bohové tančící z dosahu žalu.
Ona obrací svou hlavu
a hledí kamsi za mne,
jako bych byl neviditelným duchem,
a přesto vím,
že vidí mé nejhlubší světlo.
Vím, že oceán není pro její lásku hranicí.
Stále čeká, až se vyjasní
konečná stezka do mého srdce.
A já čekám, až cosi hluboko uvnitř
uchopí mé prázdné ruce
a vyplní je její tváří,
abych mohl poznat,
že zkoušky byly sečteny,
a všechny ty úlomky
byly znameními jejímu srdci.
|
|
Na ničem nezáleží
Prostor je zakřivený
a tak žádný výtah
nemůže klouzat k jeho hvězdám.
Čas je hřídelí přítomnosti,
jenž odstřeďuje pryč
minulost i budoucnost.
Energie je nezničitelná síla,
tak stálá,
že je možno ji cítit.
Hmota sama sebe vrhá do vesmíru,
naprosto nelítostná ve své zradě duše.
Můžeš si odnést jen to,
co ti bylo dáno.
Nenazval jsi krkavce
nejbídnějšími z ptáků?
Což jejich hmota a energie
jsou jiné nežli naše?
Nežijeme snad pod jedním nebem?
Což jejich krev není stejně rudá?
A ústa jejich růžová?
Tekuté myšlenky, tak horké,
že pojí prostor a čas,
podpisují svá proroctví nespokojenosti.
Naslouchej jejich písním
ve vzdušných proudech,
co točí se nad hlavou,
jako dočasné tetování
blikajících světelných cest.
Jsem já snad pouhým svědkem
oné zrady?
A kde jsi ty,
cos k vidění stvořena byla?
Jak jsi přede mnou byla ukryta?
Existují snad úlomky,
které tě nesou k celku?
Kdybych mohl vyslovit tvá jména,
povolal bych tě na mou
stranu a uchopil tě za ruce tak něžně,
že bys mě nezahlédla,
a cítila bys jenom teplo plynutí času
a chvění ve tvých zádech,
co do pláče tě nutí.
Prostor je zakřivený
a tak se musím ohnout.
Čas je hřídelí,
jejíž střed musím přemístit.
Na energii, síle nezničitelné,
musím se vézt.
A hmotou, tak nelítostnou,
odmítám se nechat zradit.
A tak stojím nahý v nejchladnějším větru
a žádám jej,
by vyřezal ostrov v mojí duši
na počest tebe,
kdož stojíš vedle mne v tichu.
Osamocený, žiji na tomto ostrově,
jist si pouze jedním:
že co se prostoru, času,
energie a hmoty týká,
na ničem nezáleží.
A přesto, když pomyslím na tebe
v koutě s pavučinou
uhnízděnou bez křídel,
jako semeno pěstované
pod mrtvým pařezem stromu,
vím, že se díváš
s novými divokými galaxiemi ve své hrudi.
Vím, že nasloucháš
výkřikům zpod víček usmívajících se
nemotornou důvěrou.
Vše, co od tebe žádám, je,
bys občas hodila mi lano,
abych mohl cítit trvalost tvého srdce.
Toť vše, co potřebuji,
když na ničem vlastně nezáleží.
|