Poté

Dal jsem volno strážím,
stojícím před mými dveřmi.
Nechal jsem buňky
srazit se v sebevraždách,
než mne sestaví.
Kdyby zbývaly nevyřčené příběhy,
tak bych je slyšel.
Za vodopády soustředěné paniky,
jež vylívají své pyšné potomstvo,
můžu zůstat ve skrytu hluku.
Být neviditelným
má své miniaturní výhody.
Také to udržuje viditelnou
trvalou životní formu,
zurčící pod bezbožností.
Toto je vskutku jediná bytost,
kterou toužím znát,
s průzračnými móresy
sladké šlechetnosti,
trpící v nevyslovitelném vesmíru
nenaslouchajícího sluchu.

Až budu nalezen
- poté co odejdu –
cizincovým srdcem,
jehož vrták není otupělý zosobněním,
otevřu oči, svléknu kůži,
probudím srdce z komatu.
Dám stranou zmaškařenou figurínu
a obnovím hostitele,
takže jeho obraz může být viděn
v zrcadlech, která nastavím slovy,
jimž naslouchá Bůh.
Když jsou tato slova vyřčena,
další ucho naslouchá na druhé straně,
vysílajíce pochopení,
jako lasery své neutrální světlo.

Masový hrob odvahy
nás všechny drží
v portálu jedinečnosti,
boží cesty nového počátku.

Nějak a tak zřídka slova a obrazy
napřahují svůj význam k nebesům
a dobývají čas.
Leč když tak učiní,
stanou se zaklínadlem
posvátného okamžiku.
Pantomimou
nejtajnějších tužeb veřejnosti.

Poté se otevře
nepravděpodobné oční víčko zraku,
kůže se odhrne,
a hrdinské oko se probudí
a zůstane bdělé.
Poté slova pojídají tělo
a zanechávají netknutou
hořkost nestravitelna.
Emočně zmrtvělý přístřešek,
neřešitelnou osamělost.
Odlitek oddělenosti.

Nespoutané vzpomínky

Vzpomínám si,
jak jsem ležel na vrcholu
lešení větvoví stromů,
upřeně hleděl do černoty,
letní přikrývky,
která otepluje noční vzduch.
Cítím v dáli
hořící cedrové dřevo
a slyším tlumené hlasy
pějící modlitbu za zvuku bubnů.
Nemohu se zvednout
ani pohnout hlavou.
Vnímám svaly a kosti,
ale ony nevnímají mne.
Oddávají se snění,
zatímco já jsem uvízl
v síti vyňatého času.

Moje mysl nemá stání,
aby opustila
toto hvězdami osvícené pohřebiště
a tančila s mým lidem
kol zapálených ohňů,
praskajících nervózním světlem.
Aby se ruku v ruce
poddala rytmu bubnů
a duněla s jejich lehkým hřměním
v monotónních přikázáních
k životu.

Smím jen hledět vzhůru do nebe,
sledovat, naslouchat, čekat
na něco, co přijde
a vyvede mne
z této truchlivé pláně.
Posbírá mne milosrdnými dlaněmi
do zapomnění nebeského zámotku.
Naslouchám zvuku svého dechu,
leč je slyšet jen hudba mého lidu.
Hledám pohyb svých rukou,
ale pohybují se jen shluky mraků
a světlo srpku měsíce
proti křídlům krkavců.

Někdy,
když tato vzpomínka nakoukne
skrze mou kůži,
očistí výhled směrem ke břehu.
Zavede do známých nesnází
s bouřlivou blažeností,
která krvácí vzdorovitostí k řádu.
Je jisté nebezpečí
v dědičných cestách mého lidu,
který mi posílá měňavou kůži,
pokořenou a ohraničenou.
Můj bílý apetit
zbaven pozemských přídělů.
Nevhodný pro daršan ďábla,
ten naprosto stejný,
jenž přivedl můj lid do rezervací
- okresů zatracených.
(Alespoň já již si nepamatuji,
co rezervace jsou.)

Je možná lepší ležet
na této matraci z klacků
s mým oděvem z peří a kůží
zpívajících ve větru.
Snad by bylo i lepší
být postaven na hranici
a spálen,
aby marnotratné vzpomínky
neměly domova k návratu.

Vzpomínám si,
jak unikám bledé ruce
svého pána, jenž mě krmí úlomky lží
a plesnivého chleba.
Má kůže touží po světle,
leč je tu lano, které zavazuje.

Vzpomínám si
na držení žlutých prstů,
oblých a velkých,
oplývajících starodávným dědictvím.
Na vizi oblého břicha Buddhova,
jenž se usmívá pod pastýřskou tváří
v chrámech,
jež kloní se k bouřlivému nebi.

Vzpomínám si na sen o létání.
Na roztáhnutí křídel,
jež jsou nově upevněna
s trvalostí strun,
jen aby upadla
do otupených paží zapomnění.

Vzpomínám si na svou tvář v zrcadle,
která odráží cizincovu mysl a duši.
Poznávajíce ji jako svou,
odvrátil jsem zrak
ve strachu,
že by se mohla sama stát mnou.
Jsem mozaikou vzpomínek
hledajících jádro.
Jsem ztracenými slovy
ozývajícími se v tichých kaňonech.
Jsem světelnou vlnou,
která našla sama sebe,
mihotající se k nezatažené zemi,
hledající úkryt v lidské kůži.