Kulky a světlo
Dnes v noci jsem rozerván,
jakoby mi byla odepřena výsada
zachování jednoty
mého těla s duší.
Tolik jsi toho držela
pod pokličkou,
zajímalo by mě,
zda tvým kouzlem
je krocení vášní.
Zahnána do rohu palbou
vlastních zbraní,
metáš své kulky
jako hejna ryb
vrhající se za obživou,
a já se hrnu vpřed,
jsa znuděn býti něčí stravou.
Když pohlížím zpět,
vidím tvé částečky,
skrývající se v podrostu,
tvrdohlavé zlomky
tvého ztraceného srdce.
Stále je mohu milovat.
Stále mohu držet
jejich křehké nervy
pospojované jazykem svářečky,
dštící nejčistší světlo,
jaké kdy bylo spatřeno.
Snad prchám kvůli propasti,
kterou jsem uviděl.
Kulky a světlo.
Jak podivní spojenci můžou být.
Leč ty se nikdy nepřiznáš
a nikdy neodložíš
své pochyby o mně.
Já tak navždy zůstanu hádankou,
co odhazuje sebe
jako smetí
ze tvé absolutní cesty.
Náhlým kuželem světla,
jenž plodí hluboký stín,
který dočasně oslepuje.
V nadějí se pohybující oči
vždy hledaly,
jak tě uloupit
z opičí přirozenosti,
jenž se kupí u tvých nohou
a vztahuje se k tobě,
jako osiřelé děti.
Můj nepozemský hlad
mě od tebe odvedl,
dokonce i proti mé vůli,
alespoň té vědomé.
Vždy tu bylo něco,
jenž počítalo
vzdálenosti
mezi námi.
Nějaké vesmírné počitadlo,
které míchá počet
kulek a světla,
hledajíce účetní rovnováhu,
avšak nikdy nenacházejíce
jejich přesnou četnost.
|
|
Přirozenost andělů
Půlnoc v poušti
a vše je v pořádku.
Tak jsem si řekl a tak jest,
nebo není,
ještě jsem se zcela nerozhodl.
Nevadí mi kojotí vytí
ani
ubývající světlo.
Svatost šplhá
do mých unavených očí,
když oplácím hvězdám
jejich pohledy.
Zdají se být neklidné,
leč třeba jsou
jen kapénkami inkoustu
a tím neklidným jsem já.
Je tu něco, co mne rozpouští.
Cosi,
v jehož výskytu jsem nepřítomen.
A tak jsem zvolal
k duchům pouště,
sdělte mi svá tajemství,
nebo já vám sdělím svůj žal.
V tom duchové se rychle seřadili.
Třepotajíc křídly,
srdce bušící.
Slyšel jsem mnoho hlasů,
jak staly se jedním,
jenž promluvil k holému nebi,
jako vůdčí princip k zemi.
Neskrýváme žádná tajemství.
Jsme jen okny
do tvé budoucnosti.
Co je nyní a co je pak,
je otázkou,
kterou zodpovíme my.
Leč tys ji položil.
A pokud máme tajemství,
není to nic,
co slova mohou sdělit,
neboť jinak
bychom dávno promluvili.
Otočil jsem se k hlasu,
co za moudrost v tom je?
Když slova nemohou vyjádřit
vaši moudrost tajnou,
pak já jsem hluchý,
vy němí a dohromady slepí jsme.
Já alespoň své žaly umím říct.
Znovu se křídla třepotala
a hlasy se vzedmuly v doufání,
že žaly mé se nevyřinou,
jako krev na poušť.
Ale žádné další zvuky
se neozvaly,
krom kojotů a sov.
A potom divná
rozlišovací schopnost
zalila můj zrak.
Jako bych cítil
přítomnost obrovského anděla
vytesaného do skály za mnou.
Nemohl jsem se otočit
ze strachu,
že jeho zmizení
by rozlilo můj žal.
Přítomnost ona
byla však příliš mocná,
než abych ji pominul,
a tak jsem se otočil,
abych se s ní střetl,
a stál tam kojot podvodník,
pozoroval mne skelným zrakem
malující můj oheň,
zavětřil můj strach
a diskrétně mi vysál můj žal.
Tak jsem pochopil
přirozenost andělů.
|