Složené věci
Tolikrát jsem obnažil svou duši,
rozprostřel kolem sebe její bohatství,
liboval si v jejím zlatavém odstínu.
Tak často tu byly básně, malby, hudba,
jež plynuly v jediném proudu,
který nesl poselství, jež jsem jen já mohl slyšet.
Ale já je brával
a skládal v něco, co jsem doufal,
že ostatní také uslyší.
Tak často ta poskládaná věc
zněla v samotě
stále unikajíce doteku druhých.
Tolikrát jsem pohlédl k tobě
a doufal, že ty uvidíš a uslyšíš,
co já viděl a slyšel.
Ale poselství se zatřepotalo
a zmizelo jako kouř stoupající do vzduchu.
Tak často jsem se ptal, proč není nikdo,
kdo by se mnou sdílel tyto složené věci;
jako bych jenom já mohl porozumět jejich samotě.
Jako bych jenom já mohl cítit tlukot jejich srdcí
pod prázdnotou v níž spí.
Když se všechny sečtou
a vydělí láskou,
poznala bys je jako vlastní děti.
Viděla bys je takové, jaké jsou.
Přesto jsou to mystéria viděná
jako pouhé prvky času.
Tak často jsem tyto složené věci brával
a ponechával je jiným,
aby je rozložili a oblékli.
A když pohlédnu zpět
na jejich oděv, jeví se jako hvězdy
proti trvalé černotě.
Jako komety tančící při zakázané hudbě
dalšího světa.
Volají tak slabě … když jsou zaslechnuty,
složené věci rozloží svou krásu
a znovu není nic zakázáno.
|
Spirála
Uvnitř je něco, co hryže
hedvábnými čelistmi a voskovými zoubky.
Drží mě to stále v ryzosti,
jako kruh, jehož střed je má klec.
Zatímco ty jsi ode mne odcházela,
já vždy utahoval svůj kruh.
Spirálu vyřezanou ve skle.
Květ rostliny, z nějž opadávají plátky.
Vytříbené klubko příze,
pouštějící barvu.
Vidím vnitřní stranu tvého stehna,
zářivou ve své hladkosti,
a po spirále se stále přibližuji ke tvé hraně.
Dotek hranou papíru a hořím,
krvácím bez bolesti.
Jak se můžu tak snadno rozlít,
aniž bych věděl proč?
Když slyším tvůj hlas,
není nic, co by utišilo tuto bolestnou touhu
obejmout tě.
Jako ten, kdo se přiblíží a pak zapomene příběh,
který přišel vyprávět.
Obtáčím tě a čekám, až se vlákno napne,
aby nás přitáhlo ještě blíž,
ačkoliv nevím jak.
Posledním přepychem je polibek
tvého bezbřehého srdce.
Poslední krása tak ryzí,
že vše ostatní pokulhává pozadu blaženě ve tvých stopách.
Čerpá ze tvých stínů
světlo výhonků,
skrývajících se na dně lesa.
Kdybych tě mohl rozepnout,
svléknout tvůj šat,
viděl bych mapu mého vesmíru.
Přízračný úd rostoucí z mého těla,
jako křídla vyrážející z kukly,
se k tobě vzpíná.
Je to ruka jasnosti,
zoufale toužící po tvé kůži,
tak mocně přikázaná,
jako kdyby chvějící se kvádr světla,
vyřezaný z černého sametu,
stál přede mnou.
A jediné, co bych mohl udělat, by bylo napřáhnout ruku
a dotknout se ho,
nevěda proč,
ale naprosto bez obav.
|