Obvazy zvířete
Bylo tu mnoho náhodných znamení.
Posílat trnité olivové snítky,
bylo jen jedním z vašeho repertoáru.
Nabídli jste mi knihu,
kde všechny odpovědi ležely zakódovány
v nějakém cizím nářečí.
Symboly vlnící se jako hadi
neúnavně za potravou.
Kdybych byl nesen větrem,
jako jiskřící semeno,
znehybnili byste vzduch
a já bych spadl do houští.
Kdybych toužil po vodě sladké
podali byste mi kalich hořkosti.
Kdybych byl zraněným kolouchem,
vyhnali byste mě z kláštera,
přitiskli ke chladnému kameni
a obdivovali můj strach.
Kamkoliv mířím,
hledám jeden pohled lásky;
takové lásky,
která objímá sama sebe jako manekýna,
co převléká svůj šat,
aby vyhověla jeho tvůrci.
Kdesi v hloubi jsou obvazy zvířete.
Kdesi v hloubi je turniket osvobození.
Ale pod tou skořápkou je prázdnota
tak vzdorná,
že oděná jest v krásném šatu,
kterého ani jeho tvůrce,
ani zvíře dotknouti se schopno není.
Spletli jste si mé hledání s mou duší.
Když jste se v ní prohrabovali
za chomáčem moudrosti,
našli jste jen to, co jsem vám ztratil.
Držený jako sny bez kořenů,
rozplynu se vaším dotykem.
Jestli se prohrabete touto prázdnotou,
ucítíte shluky mého ducha.
Uzříte mě jako drobné kousky
rozbitého zrcadla,
roztroušeného,avšak stále shromážděného
v jedné kapce.
Stále vzhlížejícího na oblohu.
Stále odrážejícího jeden
mozaikový obraz.
Stále doprovázejícího sama sebe.
|
|
Způli má
Když vidím tvou tvář, vím,
že jsi způli má,
oddělená nejvyšší snahou,
zapamatovat si vše tvé.
Když vysvléknu své tělo, vidím,
že jsem způli tvůj,
zastřený náhlým letem, jenž zanechává
oko v údivu nad tím,
co si andělé vyřezali do srdcí,
jako živou připomínku svého domova.
Když vidím tvou krásu, vím,
že jsi způli má,
nezachytitelná vyleštěným zrcadlem,
které zná věrný hlad naší duše.
Když pohlédnu do tvých očí, vím,
že jsou způli mé
a sledují trajektorii kde smyslná síla
tvoří naši samotnou páteř.
Když uchopím tvou ruku, vím,
že je způli má
přezimující ve spříznění obklopuje něhu,
pod měsícem a studní s vodou,
když hostina je dokončena.
Když líbám tvé rty, vím,
že jsou způli mé
seslané Božím rodokmenem,
aby nás odkryly
v nádherném kotli
našeho spojeného dechu.
Když slyším tvůj nářek, vím,
že tvé osamění je způli mé,
tak hluboko uvnitř,
že jsme ztraceni venku
toužíce sami sebe se vzdát
jako slib daný před požádáním.
A když pohlédnu do tvé minulosti, vím,
že je způli má
běžící k zalykajícím se
třešňovým stromům,
neviditelní celému vesmíru,
našli jsme se,
smějící se v náhlém letu,
hledíce na vyřezané iniciály
v našich srdcích.
Stromy jsme ušetřili.
|