Navždy

Vzpomínka, jako kořen v temnotě,
probodávající světlo
svým stonkem našlo mne.
Uspořádalo můj svět
jako architekturu citů
vázaných k tobě,
držených před tebou jako štíty naděje.
V rozkladu lásky
byl identický tlukot
naším voláním,
zodpovězený v nejsladším laskání,
jaké dva mohou sdílet.
A ty se zajímáš,
zda nás extáze oslabí,
jako déšť slunce
nebo vítr bezvětří.
Až se navzájem poznáme
v nejhlubším kanálku našich srdcí,
můžeme jen vyslovit jedno slovo,
svržené z této kamenné mysli: navždy.
Navždy.

Až zima zavolá mé jméno
v nejvyšší poušti světla,
nebudu si zoufat, neboť tě znám
v nejhlubším kanálku mého srdce,
kde rozumím tomu slovu, navždy.
V okamžiku zhojen
tvými laskajícími rty,
jež odhalují vše, co mne trýznilo.
To oddechování úst,
znavených, avšak bdělých
v plameni vášně,
může přestat teprve až do tebe vstoupím
navždy.
Nesu tě v tom plameni,
smaragdově zbarveném
od mých snů o tobě,
pod těmi stromy uvnitř,
kde tvá krása pozřela slunce
a polapila mou duši tak důkladně,
že tě skutečně nerozeznám od trůnu.

Duchové zářící za lomozem
nevychovaných básníků,
kteří křesají křemeny pod vodou
a pláčí bez vášně.
Navždy jsem vás poznal
v osamělých ulicích
a na hřmící pláni.
V chátrajících vesnicích
a chladných horských zahradách.
Všechny jsem vás pozoroval,
jak se mi trhavě otvíráte,
mluvíte jako řeka,
která plyne navždy.
A já jsem čekal,
jako nenasytná ústa oceánu,
přitahující vás blíže k mým rtům,
abych vás mohl znát navždy,
když se do mne vyléváte,
zbaveni všeho strachu.

O průzračných věcech

S průzračnými věcmi
mám tak malé zkušenosti,
že si často připadám malý.
Přesto když myslím na tebe
a tvé průzračné cesty,
má bytost se dme nadějí a modlitbami,
že dovolíš těm plamenům růst.

V milosti jsme odtrženi
do oddělených světů,
abychom se nacházeli znovu a znovu,
tisíckrát toužící po té druhé půli.
Nesnili o ničem jiném,
než o tom Jednom mezi námi.

Z průzračných věcí
jsem nepromarnil žádnou,
ani jsem je netisknul k srdci
a nežádal, ať se do mne rozpustí.
Přesto když myslím na tebe,
toužím jenom po tom. A kdybys odložila roucho svého Já
a dívala se,
jak tě to pozoruje,
uviděla bys mě tak jasného,
jaký jsem. Ne malého a nehodného.
Neobávajícího se strachu.
Ne nejistého jako prázdný prostor.
Ale průzračného
jak bílé světlo před hranolem.

Ve svých myšlenkách držím tvé srdce,
odtesávám to nepotřebné
pro esenci.
Až ji najdu,
přitisknu ji k srdci a požádám,
ať se do mne rozpustí.
Budu vědět o průzračných věcech,
které se řítí časem
a přinášejí nám nezmapovanou,
nezměřitelnou touhu,
kterou jsme nikdy nevyslovili.
Slova nejsou dost zvědavá,
aby řekla svá jména.
Jen láska může ronit jejich totožnost
a já jsem tak dokonale bezbranný
před její hudbou.